O knize: 1991 / „Vždycky dělal špatné věci: bývalo to, že poslední z kulaků padl za svou rodinou by ho nakrmil (byl by za polárním kruhem, po celém vosím hnízdě a z jediné myšlenky se v něm všechno obrací). Za to mu soudruzi posměšně přezdívali Nikolaj svatý. <…> Ten blázen se zastal svého bývalého kamaráda. Za nepřátelské aktivity byl hozen až na Solovki a předtím Nikolaj Ivanovič na schůzce blábolil: říkají, tomu nevěřím! Pokud mi nevěříš, Sviridove, následuj ho! Tam ti vše řádně vysvětlí, Sviridove! Tak zahřmělo poprvé. A ve druhé, to bylo po válce, byl chycen zpět pro svou slabost: slitoval se, víte, zaregistroval jiného bývalého soudruha jako vdovu na svém náměstí (to znamená, že znovu projevil nepochopení). Našli chybu u jiného, ​​ale dali mu deset let, odseděli pět let, díky tomuto okamžiku se jim podařilo odhalit samotného vůdce národů... A pak Nikolaj Ivanovič ztratil poslední rozum. Jeden ze strážců mu ze srandy dělá hluk do ucha: cože, ten a ten vás navedl, abyste zabil Stalina, že? Nikolaj Ivanovič se celý třese a bez pohledu už křičí: ano! Ano! Ano! A stráže se jen zasmějí a odhodí ho: co, říkají, mohou z takové věci vzít, když ne člověk, ale jen kostra jednoho světce?!..»